Princip klasifikace sedimentárních hornin
Klastické sedimenty
Chemogenní sedimenty
Organogenní sedimenty
Klasifikaci sedimentárních hornin nelze, podobně jako u magmatitů, provést na základě chemického nebo minerálního složení. Pro jejich systematické uspořádání se používají kritéria související s jejich genezí. Klasifikačních systémů a principů najdeme v literatuře poměrně značné množství, většina je založena na základním rozdělení do dvou velkých skupin:
Mezi oběma skupinami existuje mnoho přechodných horninových typů. Pro přesnější klasifikaci hornin je členění na dvě skupiny příliš obecné, proto lze použít následující rozdělení sedimentárních hornin:
Třídění hornin je čistě účelové a existuje z něho řada výjimek a přechodných horninových typů. Např. karbonátové horniny můžeme v řadě případů řadit mezi chemogenní sedimenty, nebo jistě existuje řada organogenních a chemogenních sedimentů s vysokým podílem klastických částic.
Sedimenty klastické (syn. úlomkovité) jsouv literatuře rovněž označované jako exogenní nebo alochtonní. Tato skupina zahrnuje sedimenty vzniklé nahromaděním úlomků minerálů a hornin v různých sedimentačních prostředích a rovněž sedimenty, které byly dodatečně zpevněny. Řadíme sem i pyroklastický materiál vzniklý v souvislosti s vulkanickou činností.
Jako psefity označujeme horniny, které obsahují více jak 50 % klastických částic psefitického charakteru, tj. s velikostí nad 2 mm. Podle své velikosti se klasty blíže charakterizují:
Z hlediska soudržnosti horniny rozlišujeme psefity zpevněné:
a psefity nezpevněné:
Synonymním označením této skupiny hornin jsou rudity.
Jako psamity označujeme klastické sedimenty s obsahem více jak 50 % zrn velikosti 0,063–2 mm. Nezpevněné psamity reprezentují:
zpevněné psamity rozdělujeme na:
Podle převládající velikosti klastických zrn dělíme psamity do skupin:
Většina psamitů má výrazné texturní znaky jako je vrstevnatost a zvrstvení. Synonymním označením této skupiny hornin jsou arenity.
Do této skupiny se řadí sedimenty, které obsahují více jak 50 % prachových částic o velikosti 0,063-0,004 mm. V některých klasifikačních systémech se sedimenty obsahující převážně frakci pod 0,063 mm řadí do jedné skupiny a označují se jako kalové sedimenty, aleuropelity nebo lutity (v angličině „mudrocks“). Aleurity můžeme rozdělit na nezpevněné:
a zpevněné:
Označení pelit se používá pro sedimenty, které obsahují klasty převážně o velikosti pod 0,004 mm (tzv. fyzikální jíl) nebo jsou v nich zastoupeny především jílové minerály. V některých klasifikacích se sedimenty obsahující převážně frakci pod 0,063 mm řadí do jedné skupiny a označují se jako kalové sedimenty, aleuropelity nebo lutity (v angličině „mudrocks“).
Pelity (jílové sedimenty) stojí na hranici klastických a biochemických sedimentů, protože některé z nich vznikají vysrážením z roztoku nebo při diagenetických pochodech. Velmi často přechází jílové sedimenty do karbonátových a v takovém případě se používá rozdělení podle podílu jednotlivých složek:
Pelity se rozdělují podle stupně zpevnění v řadě:
(při slabé metamorfóze pak xylitická břidlice až fylit) nebo podle mineralogického složení na kaolinové, montmorillonitové, illitové. Do této skupiny řadíme na základě fázové nebo zrnitostní nehomogenity:
Tento typ klastických sedimentů bezprostředně souvisí s vulkanickou činností a můžeme rozlišit tři skupiny:
Vulkanoklastické sedimenty se v užším významu zpravidla omezují na typy pyroklastických sedimentů. Při klasifikaci sedimentů bývá častým problémem rozlišení pyroklastických a epiklastických zrn a rozlišení primárních a přeplavených pyroklastických sedimentů. Pyroklastické sedimenty mohou mít tyto významné znaky:
Klasty vulkanického původu mají v závislosti na rozměru toto označení:
Mezi nejběžnější vulkanoklastické horniny řadíme:
Chemogenní sedimenty patří mezi horniny neklastické. V literatuře se setkáme s označením endogenní, autochtonní nebo cementační. Při vzniku těchto hornin převládaly chemické pochody, které zformovaly výslednou horninu s ohledem na její stavbu a složení. Mezi klastickými a neklastickými sedimenty a stejně tak mezi chemickými a organogenními sedimenty existuje mnoho přechodných horninových typů a jejich třídění je čistě účelové. Existuje z něho řada výjimek a přechodných horninových typů. Např. karbonátové horniny můžeme v řadě případů řadit mezi chemogenní sedimenty, nebo jistě existuje řada organogenních a chemogenních sedimentů s vysokým podílem klastických částic.
Pojmem alit se označuje reziduální hornina nebo sediment s vysokým podílem Al2O3. Hliník je vázán zpravidla ve formě hydroxidů – gibbsit, boehmit, diaspor. Přítomny jsou rovněž křemen, jílové minerály, živce, karbonáty, fosfáty nebo oxidy a hydroxidy Fe, vždy v závislosti na matečné hornině. Rozlišují se:
Struktury alitů jsou masivní, úlomkovité, oolitické, peletové nebo hlízovité, barva je velmi variabilní v závislosti na mineralogickém složení, často velmi pestrá žlutá, červená nebo zelená.
Jako ferolity se označují mineralogicky i geneticky rozdílné sedimenty, jejichž společným znakem je zvýšený podíl železa.
Jako manganolity se označují zpevněné i nezpevněné chemogenní sedimenty, které obsahují do 20 % jílových klastů a do 10 % jiných cementačních složek.
Jako fosfority se označují zpevněné i nezpevněné sedimenty, které obsahují nad 50 % minerálů fosforu (převážně apatit), což odpovídá asi 19,5 % P2O5.
Jako silicity označujeme zpevněné i nezpevněné neklastické sedimenty chemogenního nebo organogenního původu. Tento křemitý sediment je tvořen převážně různými formami oxidu křemičitého, nejčastěji křemenem, chalcedonem nebo opálem (typ A nebo CT). Běžně tvoří horninové řady s vápenci, dolomity, ferolity nebo jíly, v případě ferolitu může být pojmenování následující:
Podle geneze a minerálního složení mají silicity textury masivní, vrstevnaté nebo konkrecionální, struktury mohou být mikrozrnné, sférolitické, chuchvalcovité nebo oolitové. Barva hornin je světle šedá až tmavě šedá nebo černá či načervenalá.
Klasifikace silitů je možná z řady hledisek. Některé používají fázové složení a rozlišují se tak silicity opálové nebo křemenné. Více přehledná je klasifikace genetická, která rozděluje silicity do čtyř skupin:
Evapority jsou chemogenní sedimenty vzniklé vysrážením některých minerálů ve vhodném prostředí. Pojmenovávají se podle převládajícího minerálu (např. sádrovec, halit), obsah jiných složek by neměl překročit
10 %.
Organogenní sedimenty patří mezi horniny neklastické. V literatuře se setkáme s označením endogenní, autochtonní nebo cementační. Při vzniku těchto hornin se významně uplatnily živé organismy a často i následné chemické pochody, které zformovaly výslednou horninu s ohledem na její stavbu a složení. Mezi klastickými a neklastickými sedimenty a stejně tak mezi chemickými a organogenními sedimenty existuje mnoho přechodných horninových typů a jejich třídění je čistě účelové. Existuje z něho řada výjimek a přechodných horninových typů. Např. karbonátové horniny můžeme v řadě případů řadit mezi chemogenní sedimenty, nebo jistě existuje řada organogenních a chemogenních sedimentů s vysokým podílem klastických částic.
Mezi karbonátovými horninami převládají vápence. Na jejich zařazení k organogenním sedimentům je třeba nahlížet s určitým odstupem – velká část karbonátových hornin vzniká ze schránek organismů, ale v mnoha případech se jedná i o chemogenní sedimenty nebo se podílí i klastická složka. Organogenní charakter vápenců je často setřen následnými diagenetickými pochody.
Mezi nejběžnější karbonátové horniny řadíme:
Jako kaustobiolity označujeme sedimenty s vysokým obsahem organických látek, které mohou být pevné, kapalné nebo plynné povahy. Často nepředstavují primární složku sedimentů, pouze vyplňují trhliny a póry původního sedimentu.