Barva horniny je černošedá nebo černozelená, textura bývá masivní, plošně paralelní nebo páskovaná. Hornina bývá středně až hrubě zrnitá s homeoblastickou nebo porfyroblastickou strukturou a nematogranoblastickou až nematoblastickou základní tkání. V některých typech se vyskytují i poikiloblastické struktury.
Metamorfní podmínky vzniku amfibolitů odpovídají amfibolitové facii, tj. středním až vyšším tlakům (běžně 3–10 kbar) a teplotám 500–700 °C. Při přechodu z facie zelených břidlic dochází k reakcím chloritu, zoisitu a křemen za vzniku obecného amfibolu a plagioklasu (nad An17) nebo reaguje albit a aktinolit za vzniku obecného amfibolu a křemen. Základní složení amfibolitu je amfibol (tschermakit, edenit, pargasit) a plagioklas, ve vedlejším nebo akcesorickém množství najdeme granát, biotit, karbonát a při vyšší metamorfóze i diopsid. Některé amfibolity mohou být zcela bez živců.
Podle minerální asociace se amfibolity mohou dále klasifikovat. Pro horniny s vyšší obsahem biotitu se používá označení amfibol-biotitové ruly, běžně se používá označení granátový, plagioklasový nebo pyroxenový amfibolit. Pokud přítomné amfiboly mají netradiční složení, mohou se horniny označovat jako např. antofylitová břidlice nebo skalina, cummingtonitit nebo gedritit.
Podle typu výchozích hornin se někdy amfibolity rozdělují na dvě skupiny:
Některé amfibolity jsou horniny chorizmitického charakteru, zvláště v oblastech postižených migmatitizací. Textury takových amfibolitů jsou stejné jako u migmatitů a někdy se používá označení polyschematické amfibolity.
Amfibolity se běžně vyskytují v bazických nebo ulrabazických komplexech, např. mariánskolázeňském, sobotínském, jesenickém nebo letovickém. Vložky amfibolitů najdeme běžně v pestré skupině moldanubika nebo v kutnohorském krystaliniku.