Tato skupina hornin má obvykle tmavě šedou, hnědou nebo nazelenalou barvu, často s nerovnoměrnými skvrnami. Zpravidla jsou velmi jemně zrnité až celistvé, textura bývá plošně paralelní, břidličnatá nebo skvrnitá. Struktura může být homeoblastická i porfyroblastická s granolepidoblastickou základní tkání.
Kontaktní břidlice vznikají z pelitických nebo aleuritických sedimentů při kontaktní metamorfóze v blízkosti magmatických intruzí nebo lávových výlevů. V metamorfních podmínkách je hlavním činitelem teplota, tlak je zpravidla nízký. Teploty přeměny v těsné blízkosti intruze se pohybují do 800 °C. Při kontaktní přeměně klesá účinek metamorfózy se vzdáleností od intrudujícího tělesa a z této závislosti jsou odvozeny základní kontaktně metamorfní facie:
Produktem nejslabší kontaktní metamorfózy (největší vzdálenost od teplotního zdroje) jsou skvrnité břidlice. Jejich běžné složení je křemen, sericit, grafit, karbonát a rudní minerály. Typickým znakem jsou skvrny tvořené akumulací grafitu nebo rudních minerálů.
V podmínkách silnější kontaktní metamorfózy vznikají plodové břidlice, horniny složené z křemene, biotitu, plagioklasu a sericitu. Vedlejšími minerály jsou cordierit, andalusit a běžný je i grafitový nebo železitý pigment. Horniny mají porfyroblastickou strukturu, porfyroblasty (plody) tvoří cordierit, v případě andalusitu se používá označení chiastolitová břidlice (chastolit = andalusit s typickým pigmentováním).
Horniny postižené kontaktní metamorfózou najdeme např. v hlinském paleozoiku nebo v metamorfovaných ostrovech středočeského plutonu.