Multimediální atlas hornin
Bazalt

hlavní stránka

magmatické horniny

sedimentární horniny

metamorfované horniny

Bazalt

Bazalty jsou tmavě šedé až černé horniny, místy s hnědým nebo červeným odstínem. Textura bývá masivní, pórovitá nebo fluidální. Afanitické struktury mohou být ofitické, častěji porfyrické s holokrystalickou nebo hemikrystalickou základní hmotou, výjimečně sklovitou.
V klasifikačním diagramu QAPF se k bazaltům řadí horniny bez křemene nebo s křemenem do 5 %. Při obsahu křemene 5–20 % se někdy používá označení křemenný bazalt. Z živců zcela převažují plagioklasy (nad 90 %), jejichž průměrná bazicita je vyšší než An50. Jsou-li alkalické živce přítomny v množství 10–35 %, označuje se hornina jako latibazalt. Vyrostlice tvoří plagioklas a tmavé minerály, podle typu bazaltu olivín, pyroxen a ojediněle amfibol nebo biotit. Stejné minerály najdeme i v základní hmotě. Z akcesorických minerálů jsou nejběžnější magnetit a ilmenit, sklo bývá přítomno spíše ojediněle.
Na základě chemického složení (TAS klasifikační digram) řadíme mezi bazalty horniny s obsahem 45–52 % SiO2 a do 5 % sumy alkálií. Chemické a fázové charakteristiky umožňují rozdělit všechny bazalty do dvou odlišných skupin:

1. Subalkalické bazalty jsou horniny vzniklé z magmatu se zvýšenou aktivitou SiO2 a nízkým obsahem alkálií. V TAS diagramu spadají více do pravé spodní části pole bazaltů. Olivín v nich může být přítomen jen ve formě vyrostlic, které reagují s okolní taveninou na ortopyroxen, přítomen je klinopyroxen i ortopyroxen a obsahují normativní hypersten (CIPW norma).
   V závislosti na obsahu oxidů Fe, Mg a Al lze v této skupině ještě rozlišit:

• bazalty s tholeitickým trendem (tholeity) se vyznačují nízkým obsahem draslíku a setkáváme se s nimi především na dně světových oceánů a středooceánských hřbetech (bazalty typu MORB). Tento typ hornin je rovněž převažující mezi kontinentálními výlevy tzv. platóbazaltů.

• bazalty s vápenatoalkalickým trendem mají často zvýšený obsah Al2O3. Vyskytují se především v prostředí vulkanických oblouků nad subdukčními zónami.

2. Alkalické bazalty vznikly z nenasycených magmat s vyšším obsahem alkálií. V TAS diagramu se promítají do levé horní části pole bazaltů. Horniny běžně obsahují olivín ve vyrostlicích i základní hmotě, obsahují pouze klinopyroxen (augit) a jsou nefelín-normativní (CIPW norma).
   Alkalické bazalty se vyskytují ve vulkanických oblastech uvnitř litosférických desek a to jak na oceánských ostrovech, tak uprostřed kontinentů. Zcela typické jsou pro kontinentální riftové zóny.

Vzhledem k malé viskozitě bazaltového magmatu jsou tělesa těchto hornin většinou deskovitá nebo mají charakter lávových proudů s dlouhým dosahem. Pyroklastický doprovod je velmi ojedinělý. Typickým znakem, který vzniká při chladnutí láv, je sloupcovitá odlučnost hornin. Při výlevech na mořském dně vznikají typické struktury polštářových láv.
Ve starší literatuře se setkáme s řadou termínů, které se dnes nepoužívají nebo je jejich použití přesně definováno. Jsou to zejména tyto:

• diabas byl termín používaný pro paleozoické a starší bazalty. Tyto horniny tvoří pravé i ložní žíly nebo mají charakter polštářových láv.

• dolerit je bazaltová hornina tvořící žíly nebo čočky, má střední zrno a ofitickou nebo intersertální strukturu. Regulérním synonymem je mikrogabro. Často tvoří žilné roje v ofiolitových komplexech.

• melafyr bylo označení pro horniny permského stáří, často s pórovitou nebo amygdaloidní texturou. V současnosti se používá označení bazalt, navíc část „melafyrů“ klasifikačně odpovídá andezitům.

• spilit je bazaltová hornina přeměněná metasomatickými nebo metamorfními pochody na minerální asociaci albit + chlorit. Odpovídajícím termínem je metabazalt.

Bazalty jsou horniny, které jsou makroskopicky nerozeznatelné od alkalických vulkanitů typu bazanitu nebo tefritu.