Podobně jako v případě magmatických a metamorfovaných hornin, je i stavba sedimentů určována strukturními a texturními znaky. Oba termíny mají podobný význam, takže bývají velmi často vzájemně zaměňovány. V následujícím textu jsou jednotlivé pojmy detailně popsány a vysvětleny.
Sedimentární textury vznikají fyzikálními i chemickými procesy a činností organismů. K jejich tvorbě může docházet jak v průběhu samotné sedimentace (syngeneticky), tak i krátce po jejím ukončení. Mají velký význam pro interpretaci sedimentačního prostředí, jako je jeho hloubka, síla větru, charakter podloží a nadloží nebo stanovení směru paleoproudění. Jde o skupinu stavebních znaků, jejichž rozměry se ve většině případů pohybují od dm až do několika desítek metrů.
Vzhledem k tomu, že texturní znaky sedimentů jsou velmi různorodé, je značně nejednotné i jejich dělení. Textury sedimentárních hornin lze obvykle klasifikovat z hlediska deskriptivního, genetického a časového.
Z deskriptivního hlediska lze textury sedimentárních hornin rozdělit na textury vnější a vnitřní.
Vnější textury jsou podmíněny vrstevnatostí a uspořádáním vrstev nebo se objevují na jejich povrchu. Na rozdíl od vnitřních texturních znaků jde převážně o textury primárního původu. Tyto textury vznikají nejčastěji syngeneticky, tj. již při vlastní sedimentaci (vrstevnatost, rytmičnost) nebo jen krátce po jejím ukončení, a to obvykle ještě před přikrytím mladšími sedimenty (nerovnosti vrstevních ploch). Pro jejich označování se někdy též používá termín makrotextury.
K vnějším texturám sedimentů patří:
vrstevnatost
rytmičnost
cykličnost
nerovnosti vrstevních ploch (čeřiny, bahenní praskliny, stopy eroze, proudů a skluzů, stopy vlečení, stopy po činnosti organismů a stopy vtlačování)
Vnitřní textury bývají převážně vyvinuty uvnitř vrstevních jednotek, nejlépe patrné jsou v řezech kolmých na vrstvy. Součástí vnitřních texturních znaků je:
barva sedimentu
zvrstvení ( např. horizontální, šikmé, zvlněné, čočkovité, nezřetelné, gradační)
skluzové textury
konvolutní textury
orientace částic
konkrece, hlízy, hlíznatá textura
útvary vzniklé vyplňováním dutin (geody, sekrece, dendrity)
závalky
stylolity
kuželové textury
Z genetického hlediska se rozlišují tři základní typy sedimentárních textur:
anorganogenní (např. čeřiny, šikmé zvrstvení)
organogenní (stopy po činnosti organismů)
chemogenní (konkrece)
Z časového hlediska rozeznáváme textury primární a sekundární.
Primární (syngenetické) textury vznikají v průběhu sedimentace. Patří sem textury jednak mechanického původu (např. vrstevnatost, šikmé zvrstvení, proudové stopy), jednak původu organického.
Sekundární (diagenetické, epigenetické) textury představují textury zpravidla chemogenního nebo organogenního původu, které vznikají teprve po uložení sedimentu a často deformují původní primární textury (konkrece, stylolity).
Základ klasifikace sedimentárních struktur vytvořil v naší literatuře J. Petránek (1963). Z jeho dělení vychází řada novějších, již geneticky pojatých strukturních klasifikací (např. Z. Kukal). Petránkovo pojetí umožňuje blíže označit strukturu sedimentu, aniž známe její přesný původ. Struktury jsou klasifikovány podle dvou kritérií:
podle kvalitativních znaků součástek
podle vzájemného uspořádání součástek
Uvedené strukturní typy odpovídají dělení sedimentů na klastické, chemogenní a organogenní.
Struktury úlomkovitých sedimentů se označují podle velikosti částic a slouží jako kritérium pro klasifikační zařazení příslušné horniny.
a) struktura psefitická (velikost zrna > 2,0 mm)
b) struktura psamitická (velikost zrna 2,0 - 0,063 mm)
c) struktura aleuritická (velikost zrna 0,063 - 0,004 mm)
d) struktura pelitická (velikost zrna < 0,004 mm)
Vzhledem k podmínkám svého vzniku nebývají klastické sedimenty v přírodě ve většině případů dokonale vytříděny. Z tohoto důvodu se u nich setkáváme také s mnoha přechodnými strukturními typy, které se označují podle převládající velikosti zrn např. jako struktury psefiticko-psamitické, aleuriticko-pelitické apod.
Do kategorie struktur úlomkovitých hornin patří rovněž:
Krystalické struktury jsou charakteristické zejména pro sedimenty chemického původu nebo sedimenty diageneticky rekrystalované. Na rozdíl od struktur klastických sedimentů je u nich tvar zrna stejně důležitý jako jeho velikost.
a) Krystalické struktury klasifikované na základě velikosti zrna
struktura hrubozrnná (velikost zrna > 1,0 mm; jednotlivé krystaly zpravidla viditelné již makroskopicky)
struktura velkozrnná (velikost zrna 1,0 - 0,5 mm; zrna makroskopicky dobře rozlišitelná)
struktura středně zrnitá (velikost zrna 0,5 - 0,1 mm; zrna makroskopicky špatně rozlišitelná, ve výbruse však mají vzhled velkých krystalů)
struktura drobnozrnná (velikost zrna 0,1 - 0,01 mm; zrna již makroskopicky nerozlišitelná, hornina má celistvý charakter. Jednotlivá zrna rozlišitelná pouze mikroskopicky)
struktura jemnozrnná (velikost zrna 0,01 - 0,0001 mm; hornina má jednolitý charakter se zemitým nebo drsným lomem, jednotlivá zrna makroskopicky a mikroskopicky i při velkém zvětšení nerozlišitelná, často se překrývají a vzájemně splývají)
struktura koloidní (velikost zrna < 0,0001 mm; hornina vykazuje makroskopicky i mikroskopicky jednolitý charakter)
struktura smíšená (běžná u hornin s nestejnorodým složením; charakter samotné struktury proměnlivý dle velikosti zrna).
b) Krystalické struktury klasifikované na základě tvaru zrna
struktura idiomorfní (automorfní) – větší část zrn vykazuje pravidelné omezení a je přítomna v podobě dokonale vyvinutých krystalů. U sedimentárních hornin bývá vyvinuta jen zřídka (dolomit, sádrovec, různé soli).
struktura hypidiomorfní (hypautomorfní) – jen malá část zrn je přítomna v podobě dokonale vyvinutých krystalů. Tato struktura je rovněž poměrně vzácná.
struktura alotriomorfní (xenomorfní) – nejběžnější strukturní typ se zcela nepravidelným omezením převážné většiny zrn. Do kategorie alotriomorfních struktur patří:
struktura metasomatická – jeden minerál metasomaticky zatlačuje minerál jiný a přijímá jeho tvar
struktura korozní – tmel koroduje klastická zrna, která jsou jím povlékána nebo jsou v něm uzavírána
struktura rekrystalizační – hornina je tvořena agregátem zrn, stýkajících se v nerovných (struktura zrnitá) nebo rovných (struktura mozaikovitá) liniích, popř. do sebe laločnatě (struktura laločnatě suturovitá) nebo zubovitě (struktura zubovitě suturovitá) zapadajících.
struktura stejnorozměrná a nestejnorozměrná
struktura stejnorodá a nestejnorodá
struktura krustifikační – různě silné povlaky obrůstají radiálně paprsčitým způsobem klastická zrna nebo fosilní zbytky
struktura inkrustační – orientované obrůstání organických zbytků chemogenním karbonátem ve formě koncentricky uspořádaných kůr
struktura centrická – typická přítomností centricky uspořádaných tělísek (ooidů – do 2 mm, pseudoooidů – do 2mm bez vnitřního uspořádání, pisoidů – nad 2 mm a sférolitů – kulovitá tělíska s radiální stavbou). Podle jejich charakteru se rozlišuje:
struktura chuchvalcovitá – vyvinuta u jemnozrnných sedimentů diferencovaných na jemnozrnnější, neostře omezené, zakalené chuchvalce rozptýlené v relativně hrubozrnnější základní hmotě horniny
struktura pseudobrekciovitá – svým charakterem odpovídá brekciovité struktuře, její vznik však souvisí s diagenetickými nebo epigenetickými pochody
Centrická, chuchvalcovitá a pseudobrekciovitá struktura bývají někdy též označovány jako struktury přechodné, protože jejich vznik může souviset jak s vlastní sedimentací, tak i s následnou diagenezí horniny.
Pro klasifikaci organogenních struktur má rozhodující význam tvar částic, související s charakterem příslušných horninotvorných organismů. Podle něj můžeme rozlišovat např. struktury:
Podle způsobu zachování organických zbytků lze identifikovat:
struktury biomorfní (organogenní) - organické zbytky jsou dobře zachovány a nevykazují stopy opracování a transportu.
struktura fytogenní – převažují rostlinné zbytky
struktura zoogenní – převládají zbytky živočišného původu
struktury detritické (popř. organogenně detritické) – organický materiál (zbytky koster a schránek různých organismů) přítomen pouze ve formě úlomků nebo drti různého tvaru a velikosti. Podle velikosti úlomků lze mezi nimi rozlišit:
struktury hrubě detritické - tvořeny nezaoblenými úlomky, často pozorovatelnými již makroskopicky a obvykle snadno určitelnými mikroskopicky;
struktury jemně detritické - složeny z velmi drobných úlomků organismů (obvykle kolem 0,05 mm, někdy i menší). Okem bývají tyto organismy nerozlišitelné a jsou obvykle obtížně identifikovatelné i pod mikroskopem.